Vjatka
4. 1. 2013
Původ a historie
Vznik dnešní Vjatky byl ovlivněn estonskými kleppery z Novgorodu, které do Ruska přivedli tamní kolonisté, aby koně použili jako tahouny v dolech na Uralu. Poprvé ke zkřížení původního lesního koně (pravděpodobně tarpana) a estonského kleppera došlo někdy ve 14. století (za Petra Velikého) na popud carských chovatelů. Ale teprve v roce 1844 byl oficiálně zahájen řízený chov, a to ve stejnojmenném hřebčinci. Dnes má svůj domov i v Kirově.
Vjatka se dnes počítá mezi ohrožená plemena, protože při „sčítání koní" se zjistilo, že jich zbývají necelé dva tisíce.
Popis a charakteristika
Vjatka se řadí mezi pony - v kohoutku dorůstá od 132 do 142 cm. Má širokou hruď a hřbet, nijak dlouhý, svalnatý krk a téměř štičí profil. Charakteristickým znakem je také tukový hřeben a šavlovité zadní nohy. Nejen ty jsou dobře osvalené, s docela velkými kopyty. Váží okolo 400 kg.
Barvu si uchovala skoro původní: plavou, světle hnědou, myší, díky křížení pak občas ještě bílou. Objevuje se úhoří pruh a zebrování na nohou.
Vjatka není nijak temperamentní ani konfliktní, zato je vytrvalá jako všechna podobná plemena ovlivněná nelehkými přírodními nebo pracovními podmínkami své domoviny.
Využití
Nejznámější využití Vjatky je do ruských trojek, a to hned po orlovských klusácích. Protože má plece jako stvořené pro chomout, používá se i jinde do tahu - kupříkladu pro lehčí zemědělské práce anebo kdysi jako důlní poník. Dobře se však se svou povahou hodí i pro jízdu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář